Plátno utkané ze záhad

„Josef z Arimatie koupil plátno, sňal Ježíše z kříže, zavinul ho do plátna a položil do hrobu, který byl vytesán ve skále...“ (evangelium sv. Marka). Během následujících tří dnů měla vzniknout relikvie, jíž dala název katedrála sv. Jana Křtitele v italském Turíně, kde je také od roku 1578 uchovávána.

O prostém pruhu látky, do nějž bylo údajně zavinuto tělo Ježíše Krista poté, co si ho Josef z Arimatie vyžádal od Piláta Pontského, místodržícího v Jeruzalémě v době Kristova ukřižování, se zmiňují již některá z evangelií. Jeho další osudy však nelíčí jednotně. Svědectví o nalezení plátna v hrobě po Kristově vzkříšení dokonce nepodává ani jedno z nich. Pochyby, existovalo-li kdy vůbec, mají proto reálný základ.
Přesto bylo a je objektem úcty světové křesťanské obce i předmětem intenzivního vědeckého výzkumu.

Obraz z Edessy

Vycházíme-li z předpokladu, že Turínské plátno skutečně vzniklo v třetím desetiletí po přelomu letopočtu, prvních třináct tisíciletí jeho existence není historicky zdokumentováno.

Jedna z hypotéz pokoušejících se osvětlit osudy plátna v tomto období mluví o legendárním králi Abgarovi vládnoucímu syrskému městu Edesse (v dnešním Turecku), jenž byl obdarován záhadným obrazem a vzápětí se vyléčil ze zdánlivě smrtelné nemoci. Pověst, že Abgara uzdravilo právě plátno pocházející z Ježíšova hrobu, podporují historické souvislosti – doba panovníkovy vlády se kryje s Ježíšovou smrtí. Nejde však o více než pouhý dohad.

V polovině 10. století byl edesský obraz převezen do Konstantinopole, odkud na počátku 13. století zmizel. Plátno, jež se objevilo o století později v rukou francouzského šlechtice, je dnes uloženo v turínské katedrále. Jde-li však o tentýž obraz, který vyléčil Abgara nelze prokázat.

Zvídavý Secondo

Pozornost vědeckého světa na sebe plátno upoutalo až v roce 1898, kdy je vyfotografoval turínský právník Secondo Pio. Ten při vyvolávání snímků zjistil, že na negativu je patrný obrys lidské postavy. Vzápětí byla provedena řada analýz, z nichž žádná však přesvědčivě neobjasnila původ a především hodnověrnost relikvie. Dvě základní otázky – jak vznikla a kdo je na ní zobrazen – nebyly dosud zodpovězeny.

Četné výzkumy provedené do roku 1978 snesly spolehlivé důkazy pouze o tom, že postava na plátně nebyla vytvořena za použití malířských technik.

Teorií o vzniku bylo naproti tomu vysloveno bezpočet. Od čistě vědeckých (obarvení látky krví či potem, působení mikroorganismů) po odvážnější a obtížně prokazatelné (výbuch energie v zavinutém těle, který jeho obrysy do plátna vypálil).

Za pozornost stojí skandální teorie předpokládající, že Ježíšův pozemský život neskončil ukřižováním. Syn Boží prý požil před trestem silnou dávku drogy a po sejmutí z kříže uprchl za pomoci Josefa z Arimatie. Plátno potřísněné krví umístěné do hrobu mělo ošálit stráže a hodnostáře.

Překvapivý závěr přinesl průzkum radiokarbonovou metodou. Období vytvoření látky odhadl na léta 1280 až 1390. Výsledek však záhy zpochybnili zastánci autentičnosti plátna tvrzením, že analýzou prošly vzorky z té části látky, která byla již ve středověku nahrazena dobovým materiálem kvůli poškozením, jež tkanina utrpěla při požáru v šestnáctém století.

Rány na plátně

Na 4,4 m dlouhém a 1,1m širokém pruhu lněné látky je ze vzdálenosti menší než 4-5 metrů patrná pouhá změť světlých a tmavých vláken a až teprve větší odstup umožní lidskému oku zaznamenat nejen poměrně dobře zřetelnou siluetu mužské postavy, ale také polohu rukou, zkřížených v pánevní oblasti, a její obličej s dlouhými vlasy a vousy.

Na plátně lze rozeznat stopy ran, které byly Ježíšovi před ukřižováním a během něho způsobeny. Názoru, že Turínské plátno bylo posmrtným rubášem Ježíše Krista nahrávají především ty na zápěstích, svědčící o probití hřeby. Na většině obrazů zachycujících ukřižování jsou hřeby znázorněny v místě dlaní, kde by však z anatomického hlediska neplnily svou funkci.

Pokud je tedy plátno pouhým, ač nesmírně přesvědčivým, falzifikátem, stojí za ním umělec s hlubokou znalostí lidské anatomie.

Ne Ježíš, ale Leonardo

Pokus zodpovědět otázku, jakou technikou byl obraz na plátně vytvořen, učinil v devadesátých letech minulého století Jihoafričan N. Allen. Za využití středověkých materiálů vytvořil zařízení schopné snímat osoby a předměty na pruh látky – cameru obscuru, jakýsi předchůdce fotoaparátu, jejíž základní princip byl prokazatelně znám již v šestnáctém století.

Funkčnost zařízení ověřil experimentem, během něhož promítl na plátno obraz sochy zpodobňující Krista. Přestože jeho výsledek byl více než uspokojivý, stále v nejmenším nevyvrací tvrzení zastávané křesťany, že plátno vzniklo bezprostředně po Kristově smrti a zobrazuje jeho samého.

Tento poznatek společně s výsledkem radiokarbonové analýzy vedl k názoru, že obraz na plátně mohl být vytvořen v období nastupující renesance umělcem, který vládl znalostmi zákonitostí optiky i lidské anatomie, nikým menším než samotným Leonardem da Vinci. Jestliže uplatnil princip camery obscury, mohl na plátno přenést obraz jím vytvořené, anatomicky dokonale propracované Kristovy sochy.

Taková úvaha však dává vzniknout překvapující domněnce – byl-li Leonardo schopný snímat obraz lidského těla včetně vlastního, Kristus není jediný možný vlastník mírumilovné tváře, jež na nás shlíží z tajemstvím opředeného Turínského plátna.

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 3 uživatelů

čtěte také

Raven  (188 komentářů)	27.01.2008  20:29:37
Opravdu perfekni clanek. Skvele se mi to cetlo. Autorce dekuji a budu se tesit na dalsi clanky podobneho razu!