Rozkoš, sex a láska ve středověku - díl III.

Věřili byste tomu, že vám soud může přikázat, jak často budete plnit své "manželské povinnosti"? Ve středověku tomu tak bylo! Nejen o tom je dnešní část našeho seriálu o rozkoši a lásce ve středověku.

Pokud se budeme probírat církevními zákony ze středověku ohledně manželských práv, zjistíme, jak velký vliv měla církev na „kontrolu" sexuálního života manželů. Žena se například mohla soudit, jestliže se její muž stal řeholníkem nebo odebral-li se bez jejího souhlasu na zbožnou pouť. Církevní právo dokonce přikazovalo manželovi či manželce splnit povinnost, pokud byla vyžadována, i vůči partnerovi, který onemocněl leprou. V některých případech, které se dostaly před soud, soudci dokonce předepisovali očekávanou četnost styku - obvykle dvakrát až třikrát do týdne. Dokument obsažený ve formulářové sbírce biskupského soudu v Marseille přikazuje dopravit manželku k jejímu uvězněnému manželovi, aby mohla splnit manželskou povinnost, což můžeme chápat jako středověký precedens pro takovou inovaci 20. století, jakou je právo vězně na manželské návštěvy!

Možná nejpřekvapivějším důsledkem tohoto trvání církve na sexuálním završení manželství je skutečnost, že v pozdním středověku už sice nebylo možné svévolně zapudit manželku kvůli neplodnosti, ale bylo docela možné, aby žena žádala zrušení manželství pro mužovu impotenci. Manželé mohli teoreticky učinit totéž, ale ženská impotence neboli frigidita byla buď velmi vzácná, nebo obtížně prokazatelná, protože se o ní zřídkakdy hovoří, kdežto registry církevních soudů svědčí o značném počtu manželství zrušených pro údajnou impotenci manžela. V mnoha zápisech je impotence nejčastějším důvodem zrušení. Tomuto řešení neunikla ani aristokracie; manželka anglického šlechtice Nicholase Cantilupa obvinila svého muže z impotence v roce 1366 a manželství bylo prohlášeno za neplatné.

Jakkoliv byl princip pevně zakotven, důkaz byl věc jiná, zvláště v případě ženy podruhé provdané, kdy už jakožto důkaz nemohlo být uplatněno panenství. Občas bývali přizváni „experti" zvnějšku; v Ely roku 1380 požádali starší vdanou ženu, aby „vzrušila" obviněného manžela, a v roce 1433 v Yorku takováto žena vyjádřila úžas nad velikostí genitálií obžalovaného a přísahala, že je lépe vybaven než její vlastní muž! V Itálii mohl soud nařídit styk s jinými „odbornicemi", tj. prostitutkami. Častým opravným prostředkem, o němž se zmiňuje už Bernard de Montmirat v roce 1259, byla soulož před „porotou": manželský pár byl povinen provádět pohlavní akt („svědomitě", jak zdůrazňuje jeden z pramenů), někdy po celou řadu dní - před zraky pozorných svědků!

Přes obtíže s prokázáním impotence to mnohé ženy dokázaly, vymanily se z neuspokojivého manželství a mohly se vdát znovu, zatímco manželům frigidních žen podle práva nebylo pomoci. Tento stav byl v příkrém rozporu se situací, která převládala ve většině jiných společností téže doby, v nichž jednostranné zapouzení manželky pro neplodnost či z jiného důvodu zůstalo nedotknutelným právem. Podle středověké západní církve měla touha ženy po sexuálním uspokojení přednost před touhou po legitimních potomcích.

Upevňující se morálka pozdního středověku nicméně neznamenala odmítání sexuálního života: dokonce i církev - se svou dlouholetou tradicí oslavy panenství a asketismu - se ke konci středověku propracovala k teorii i praxi, jež legitimovaly sex v rámci manželství. Kanonisté, lékaři i střízlivější světské autority se shodovali v názoru, že manželský sex je zákonný a manželství je jediný - nebo přinejmenším jediný přijatelný - rámec pro sexuální aktivitu.

A jak to bylo s kněžským celibátem? Byl dodržován nebo nebyl? O tom se dočtete už brzy v příštím díle!

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 1 uživatelů

čtěte také